Poté, co se zahojily všechny rány jednak na těle, avšak především na duši, jsem se rozhodla napsat slova chvály na naši únorovou expedici do Říma.
Celé své vysokoškolské studium se připravuji na cestu po Itálii, která jak hlásá nápis na Paláci italské civilizace, je: „národ básníků, umělců, hrdinů, svatých, myslitelů, vědců, mořeplavců, cestovatelů“. Hlavně však jsem se připravovala na město Řím. Řím měl být první a hlavní zastávkou mé vysněné Italské cesty. Vše o čem jsem četla a o čem jsem se učila, jsem toužila vidět a poznat. To velké město plné památek od antiky až po 19. století. Město, kam se podnikali velké kavalírské cesty. Město, ve kterém jsem se měla seznámit s velikány evropské kultury a jejich myšlenkami.
Dva roky zpátky jsem si koupila průvodce, protože jsem věděla, že to jednou přijde. Dva týdny před cestou jsem se začala balit. Takové bylo mé nadšení.
Výlet pro mě začal již ve vlaku při cestě do Brna. Rychlé pozdravy s přáteli a nástup do autobusu. Těch pár dní, plné nádhery, uplynuly jako voda. Celou dobu jsem myslela na Stendhala, který jako první popsal svoji frustraci z krásy památek. Na syndrom, který je pojmenovaný podle něj, jsem až neskutečně často myslela. Měla jsem pocit, že se ze vší té nádhery pominu. Program byl tak nabitý krásou, až ochaboval smysly, že jsem v jednu chvíli neměla daleko ke Stendhalovým pocitům.
Každý den byl naplánován podle mého gusta. Ačkoliv jsem každé ráno při polobdělém stavu v posteli přemýšlela o tom, že to vzdám a nikam nepůjdu, nemám v povaze vzdát se. Každý den jsem se těšila minimálně na jednu věc, o které jsem se v zmíněných předchozích letech informovala, abych o nich věděla co nejvíce. To byl jeden z důvodů každý den vstát. Druhým byla zvídavost. Zvídavost poznat nejen tu kulturu, o níž jsem toho tolik vyčetla ve starých učebnicích, nýbrž i kulturu současnou. Od římské dopravy, kde červená je skutečně jen doporučená barva až například po pohostinství. Nejdůležitější zjištění pro mě, pro někoho jistě banální, je, že se lidé opravdu za tisíce let v žádném ohledu nezměnili. Tato myšlenka mě napadla, když jsem v prvním ročníku četla Seneku, avšak definitivně jsem si ji potvrdila, když jsem na našem výletě v Ostii uviděla místnost se záchody.
Je třeba také zmínit, že jsem díky výletu poznala nové úžasné lidi, z nichž někteří se určitě stanou mými přáteli. Bez skvělé společnosti, by výlet nebyl tak úžasný, jaký byl.
Italská cesta se zatím neuskutečnila, ale navštívila jsem Řím. Nehodila jsem minci do Fontány di Trevi, ale já se vrátím.
Nakonec chci poděkovat panu magistru Zdeňku Palovi za organizaci tak krásné expedice.